THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Italská seskupení ATARAXIA a AUTUNNA ET SA ROSE patří dnes již na poli neoklasické, resp. barokní a až středověké hudby za poměrně zavedené pojmy a to nejen z hlediska dlouhodobého hudebního působení, ale současné také díky dalším všestranným uměleckým aktivitám členů. Aktuální nahrávka „Odos Eis Ouranon“ je záznamem živého vystoupení obou interpretů na půdě kostela sv. Michala v Rovigu, pro jehož účel byly jednotlivé vybrané skladby speciálně upraveny a přearanžovány do akustické podoby, čímž bylo dosaženo zajímavého minimalistického dojmu ve srovnání tradičními studiovými nahrávkami, jenž se vyznačují nejen bohatostí nástrojů, ale zejména pak košatými aranžmá.
ATARAXIA se mohou za více než desetileté působení pyšnit bohatou diskografií, jejíž hudební spektrum se pohybuje od interpretace středověkých motivů a nápěvů, přes doteky renesanční hudby až po barokní, resp. neobarokní prvky. Výběr skladeb, jejichž souhrn byl pojmenován „Strange Lights“, je až na několik výjimek omezen výlučně na rannější tvorbu seskupení včetně dvou doposud nevydaných kompozic – titulní „Strange Lights“ a „Seas Of The Moon“, které svou povahu výtečně doplňují celkové vyznění a dramaturgii vystoupení. V protikladu k tradiční emoční i hudební vypjatosti studiových nahrávek, působí jednotlivé skladby díky striktně akustickým aranžmá velmi lehce, vzdušně a odhalují méně exaltovanou polohu kapely bez příznačné teatrálnosti, jenž tentokráte dostala pevné místo jen v hmatatelných kulisách původního živého vystoupení. Pouhé piano, mistrovská klasická kytara Vittoria Vandelliho, hluboký podmanivý hlas Francesci Nicoli a spoře užité perkuse vetknuly jednotlivým kompozicím téměř komorní a zejména pak prostý nádech, který ovšem nikterak neubírá na jejich přitažlivosti. Opak je spíše pravdou. V novém a živém provedení působí skladby uklidňujícím dojmem a mohou posloužit jako výtečná kulisa pro chvilkové zamyšlení se, možná právě v duchu názvu kapely, jenž je jedním ze synonym pro duševní klid či vyrovnanost.
Ačkoliv AUTUNNA ET SA ROSE váže s ATARAXIÍ nejedno pouto, zejména pak charakteristická dedikace ideálu umění a krásy v platónském slova smyslu, východiska, ze kterých seskupení čerpá, stojí na poněkud odlišným základech a spíše než na striktně neoklasické vyznění se hudebníci odkazují na prvky současné vážné hudby (Ligeti, Stravinski, Schönberg) a myšlenkové koncepty francouzského umělce Antonina Artauda, jehož pojetí divadla a performance prolínají svou hudební tvorbou. Část vystoupení pojmenovaná „Logos“ čerpá z dosavadní i přes poměrně dlouhodobé působení nepříliš rozsáhlé diskografie a zpočátku takřka pochmurnou zádumčivostí staví kontrast odlehčenému projevu ATARAXIE. AUTUNNA ET SA ROSE založili svůj akustický set na minimalistické a takřka prosté kombinaci školeného sopránu Sonie Visentin, piána a barvité hry cella, jejichž skloubení nestojí na přímočarých líbivých melodiích, ale působí spíše sevřeným a zpočátku snad až lehce nepřístupným dojmem, který se ovšem záhy vytrácí, proniknete-li mírně spletitou pavučinou drobných melodií, klavírních etud a necháte se unášet podmanivou atmosférou bez určení místa a času. Ani drobné mluvené vsuvky, které dodávají vystoupení patinu mírně teatrálního recitálu, tak podobně jako u ATARAXIE nenarušují celkový kontemplativní dojem, kterým se jednotlivé kompozice vyznačují.
Záznam živého vystoupení kapel nabízí stominutovou procházku oázou neoklasické hudby s příměsí mnoha dalších vlivů a příjemným nádechem kontemplativnosti a příznačné spirituality s bohatými kulturními odkazy, která se prolíná tvorbou obou interpretů. Ačkoliv se v duchu dosavadní tvorby obou těles nejedná o převratnou záležitost, pozornost si zcela jistě zaslouží a může posloužit jako počáteční úvod do pozdějšího hlubšího proníkání do hudebních zákoutí ATARAXIE či AUTUNNA ET SA ROSE nebo obecně jako první drobný krůček do odlišného, přesto o nic méně vzrušujícího mikrokosmu.
Záznam živého vystoupení zprostředkuje stominutovou procházku oázou neoklasické hudby s příměsí mnoha dalších vlivů a příjemným nádechem kontemplativnosti a zvláštní spirituality, která se prolíná tvorbou obou interpretů. Ačkoliv se v rámci tvorby obou seskupení nejedná o nikterak převratnou záležitost, pozornost si zcela jistě zaslouží a minimálně může posloužit jako lehký úvod do poněkud jiného, přesto o nic méně vzrušujícího hudebního mikrokosmu.
7,5 / 10
ATARAXIA
Francesca Nicoli
- zpěv, flétna, recitace
Vittorio Vandelli
- klasická kytara, zpěv
Giovanni Pagliari
- piáno
Riccardo Spaggiari
- zvonkohra, perkuse
Nicolas Ramain
- mluvené slovo ve skladbě v "Strange Lights"
AUTUNNA ET SA ROSE
Sonia Visentin
- soprano
Simone Montanari
- cello
Disorder
- piáno, zpěv, kompozice
1. Strange Lights
2. Shelmerdine
3. Bonthrop
4. Tu es la Force du Silence
5. Ophélie
6. Faust in una Sala Maledetta
7. Seas Of The Moon
8. Les Tisseuses Lunaires
9. Veules Les Roses
10. Fuga Trionfale
11. Oduarpa
12. Medusa
13. ---
14. L'Art et la Mort
15. Caresses aux Coeurs
16. Gentiane Percluse
17. La morte di Virginia
18. Slow Rain
19. Rose Jaune de Novembre
20. Vergänglichkeit
21. Landschaft der Vergangenheit
22. Canzona
23. Egypt
24. Tomps Fumé
Arcana Eco (Kniha + CD) (2005)
Odos Eis Ouranon (2005)
Saphir (2004)
Des Paroles Blanches (2003)
Mon Seul Désir (2002)
A Calliope... Collection (2001)
Sueños (2001)
Lost Atlantis (1999)
Orlando (1998)
Historiae (1998)
Il Fantasma Dell'Opera (1996)
Concerto N.6: A Baroque (1996)
La Malédiction D'Ondine (1995)
The Moon Sang On The April Chair (1995)
Simphonia Sine Nomine (1994)
Ad Perpetuam Rei Memoriam (1994)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Equilibrium Music
Stopáž: 50:43 / 50
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.